Jak už víte od Ondry, dneska skončila naše první spolupráce s krajským dozorcem v Anglii (ale ne první s anglickým krajským dozorcem :)). (Ne)překvapivě probíhá dočista stejně jako u nás, ale to neznamená, že jsem se nenaučila nové věci ;) Tady jsou:
Místní potřeby v týdnu před návštěvou bratři věnovali přípravě sboru na spolupráci. Dozvěděli jsme se, kdy budou které programy a jaké náměty bude bratr rozebírat v proslovech. Koordinátor nám kladl na srdce, abychom projevili pohostinnost (kterou je místní sbor "notoricky" známý :)) mimo jiné i účastí na schůzkách. Zřejmě i díky tomu přišlo na sobotní dopolední schůzku před službou 88 lidí! Ale myšlenka, která mě nejvíc zaujala, zazněla v závěru místních potřeb:
"Ať v neděli večer Parkerovi odejdou občerstvení, posílení, šťastní a povzbuzení" (Římanům 1:12)
Jestli budu na tohle myslet, z každé další spolupráce budu mít ještě lepší pocit než dřív :)
Úterní program: Ať vás neustále přeměňuje síla Božího slova
Myšlenka, kterou jsem si odnesla, zdánlivě tolik s námětem nesouvisí, ale chci si ji zapamatovat:
Proč nás vedoucí sbor pořád nabádá, abychom vedli jednoduchý život? Protože chtějí, abychom toho táhli co nejmíň, až přijde konec. (Matouš 6:21,22)
Středeční schůzka s průkopníky: Můžete přenášet hory
Objev večera byl pro mě spojení Matouše 17:20 s
Jobem 9:5: "Odsouvá hory, takže lidé [o nich] ani nevědí"
Možná poprvé v životě jsem pochopila, jak to Ježíš myslel s tou vírou jako semínko a horou, která kvůli tomu skočí do moře. Na několika zkušenostech bratr ukázal, jak různí zvěstovatelé, s překážkami jako hory, udělali určité kroky (+modlitba) k průkopnické službě (=projev víry, semínko) a Jehova pak tu horu (překážku, kterou ovlivnit nemohli) odstranil.
Proslov se točil kolem prvního výstupu na Mount Everest (hora, chápete? :)). Mimo jiné se od horolezců můžeme naučit, že je dobré
postupovat po etapách (základní tábory, aklimatizace). Podobně se doporučuje před pravidelnou průkopnickou několikaměsíční aklimatizace v pomocné průkopnické (zvykání si na režim, získání ON a DBS).
Pátek: služba s Julií, manželkou Darrena. Líbilo se mi, jak vydala svědectví na ulici - vypadalo to tak jednoduše! Míjely jsme dvě mladé afričanky zabrané do rozhovoru, Julie je pochválila, že jim to sluší (podle pravdy :)) a pak řekla něco ve smyslu: Jsme svědkové Jehovovi, znáte nás? Přijďte se někdy podívat k nám do sálu Království (a dala každé pozvánku). Máte tu i svou církev, že? a zbytek už si nepamatuju, ale působilo to úplně přirozeně a bylo to velmi stručné. V podstatě osnova rozhovoru byla:
Řekni něco hezkého, pozvi je na shromáždění, příjemně se rozluč.
Neděle, závěrečný proslov: Unavení, ale ne vyčerpaní
Když jsme unavení, co nám pomůže zůstat vzhůru? Darren uvádí vlastní zkušenost:
Na pódiu se mi nikdy zívat nechce, i když jsem unavený stejně jako když sedím.
Poučení? Když se "pohroužíme" do duchovních věcí (zvlášť pokud to zahrnuje mluvení :)), naše tělo se může svézt - stejně jako Ježíš jako zázrakem znovu nabral sílu, když mluvil se Samaritánkou. Únava zůstane, ale nebudeme "vycucnutí"